Vypada to, ze si Novinky Oregon opravdu oblibily a sve ctenare zasobuji temi nejdebilnejsimi zpravami vydavaje je za zajimavosti.
http://www.novinky.cz/koktejl/250394-policista-vjel-autem-primo-do-obyvaku-rodinneho-domku.html
Aspon ze tohle bylo opravdu zajimave: http://www.novinky.cz/koktejl/249761-unikatni-zabery-demolice-stolete-prehrady.html
Uz jste to asi vsichni cetli, ale tohle v posledni dobe rozvirilo klidne vody Portlandu 
.
Tak to prý letos trvalo déle než obvykle, ale nakonec přeci jen zabraly! Kdyby někomu nebylo jasné, o čem je řeč, tak o rybách. Přesněji řečeno o lososech. Celkem čtyřikrát za poslední měsíc jsem byla vytažena z vyhřátého pelíšku ve čtyři ráno a vezla Tomíka ke kamarádovi Frankovi, aby byli první na řece. Když se třikrát vrátili s prázdnými přepravkami i placatkami, udělala jsem si o tom jejich rybaření jasnou představu a přestala cokoli očekávat. O to větší bylo moje překvapení minulý týden ve čtvrtek. Podívejte se sami:
Chápu, že mnohé z vás dnešním příspěvkem neoslním, zvlášť po tak dlouhé době, ale přesto si ho neodpustím. Představení Oregonské symfonie máme s Tomem oba moc rádi. Já proto, že je opravdu dobrá a každé její hraní je skvělým kulturním zážitkem, Tomík proto, že když Symfonie hraje, má ode mě minimálně na tři hodiny pokoj a může se nerušeně věnovat nicnedělání .
V letošním roce zaznamenala OS obrovský úspěch, když v jedné soutěži vyhrála pozvání do samotné Carnegie Hall. V rámci Spring for Music festivalu hrála minulý čtvrtek svůj program Music for a Time of War a podle kritik i samotných hudebníků byla vynikající. Věřím. Byla jsem si tento program poslechnout, když ho o pět dní dříve představovali v portlandské Arlene Schitzer Hall. Další pozvání do New Yorku obdržela Symfonie už na rok 2013.
Během prvního večera v San Jose jsme v duchu českých tradic bujaře oslavili shledání s Broňou a zlikvidovali poměrně značnou část vánočních zásob alkoholu.
Následující den jsme vyrazili do surfařského ráje – Santa Cruz. Lehce omšelé přímořské městečko vyniká především díky svým plážím a díky promenádě na mořském molu. Turisté se sem moc neženou, takže pláže nezabírají odporné hotely, ale surfaři a rodinky s dětmi na procházce. Do přímořského zábavního centra, které je taky jedním z doporučovaných míst, nás to moc netáhlo, ale po molu jsme se prošli rádi. Protože nejsem úplným fanouškem ptactva, dost mě otravovali všudypřítomní racci. Tomík naopak navrhoval, že bychom mohli nějakého chovat. Ta myšlenka mě samozřejmě nadchla :-/. Se zvířectvem se tu roztrhl pytel, protože jsme po chvíli narazili na ceduli „Nekrmte lachtany“ a také uslyšeli jejich křik. Potvory se líně vyvalovaly na dřevěné konstrukci mola a užívaly si sluníčka. To nad Tichým oceánem vytvářelo kýčovité obrázky, tak jsme si tu na jedné z pláží „vyblejskli“ i novoročenku.
Po návratu do San Jose, domova San Jose Sharks, proběhla další předvánoční oslava, po níž jsme s Broňou vytvářeli bramborový salát. Kvalita pokrmu odpovídala pozdní hodině zpracování a promilím v krvi, takže se mi poprvé v životě podařilo zmrvit něco tak triviálního jako je bramborový salát. No, i mistr tesař se někdy utne. Nebo že by byl alkohol metlou lidstva?
Na Štědrý den jsme se v podstatě neodlepili od televize. Broňova filmotéka skýtá mnohé české poklady, takže se pohádky střídaly se Švejkem i starými komediemi od Marie Poledňákové. Hnusný bramborový salát jsem snad vykompenzovala polévkou z lososa a krevet a křehkými řízečky. Kapra v tu supermarketu nevedou a na pečení americké vánoční klasiky – krocana – jsem se opravdu necítila. Nějaké cukroví také zbylo, takže se nakonec dostavila i ta vánoční atmosféra.
Přišly jarní prázdniny, Tomík složil zkoušky na PCC a odfrčel na prodloužený víkend za Broňou do Kalifornie. To mi připomnělo, že náš vánoční výlet na jih vlastně zůstal nezachycen a že mám v tomto ohledu významné resty. Byl to dlouhý výlet, takže to povídání rozdělím na víc částí.
Tak tedy, protože Vánoce probíhaly v úplně jiném prostředí, než na jaké jsme byli zvyklí, nějak jsme si jejich příchod ani neuvědomovali. Sice jsme někde na ulici sebrali zelenou větev a ozdobili ji červenými formičkami na cukroví, ale vánoční atmosféra se prostě nedostavovala.
Nakonec bylo rozhodnuto, že pojedeme do San Jose za Broňou a uděláme si české Vánoce pod palmami. Na skoro 670 mil dlouhou cestu jsme se připravovali důsledně, protože nás všichni děsili, že přejíždět v zimě hory na oregonsko-kalifornských hranicích je skoro o život. Koupili jsme sněhové řetězy, kanystr, nové pneumatiky, sbalili jsme nafukovací postel a vyrazili směr Kalifornie. Bylo před námi 1080 km a cca 12 hodin jízdy. V Oregonu nám to samozřejmě počasí neulehčovalo, tady prostě musí alespoň jednou za den pršet, ale jinak cesta probíhala celkem v pohodě. Nebylo ani moc na co se koukat, protože dálnice I-5 ze začátku příliš zajímavým terénem nevede.
Krajina se začala měnit až po dvou hodinách, po projetí městem Eugene. Eugene je druhé největší město v Oregonu a sídlo University of Oregon (GO DUCKS!). Chystáme se tam na samostatný výlet, takže podrobnosti až někdy příště. Za městem už dálnice pomalu stoupá a zalesněný terén vytváří opravdu krásnou scenérii. Za tři hodiny cesty, co nám ještě zbývaly na hranice, jsme si ji opravdu užili do sytosti. Hranice mezi dvěma státy leží v nadmořské výšce asi 1200 metrů. Protože zákony schválnosti platí všude, na silnici nebyla ani sněhová vločka, takže dát 60 dolarů za sněhové řetezy nám v tu chvíli připadlo jako vyhodit ty peníze z okna.
Sníh jsme viděli většinou jen zdálky – pokrýval Mt. Shasta, dominatu Shasta Trinity National Forest. Jako asi každá v Kaskádovém pohoří je i tato hora sopkou. I když v posledních letech aktivní nebyla, pořád ji odborníci považují za nevyhaslou. Zřejmě proto, že je snadno viditelná až ze vzdálenosti 200 km, přitahuje pozornost mnoha lidí, zejména pak stoupenců hnutí New Age, kteří si v Mount Shasta City udělali svou základnu. Protože jsme na spiritualitu neměli moc času, nechali jsme svou duchovní obrodu na později, a využili toho, že kalifornské dopravní značení umožňovalo jet rychlostí až 70 mil za hodinu. Tma nás zatihla ve chvíli, kdy husté jehličňany pozvolna vystřídaly olivovníky. Dalších 5 hodin jsme pak neviděli nic, jen navigační tabule na dálnicích. To byla dost nuda.
Naštěstí další pobyt v Kalifornii už neměl s nudou nic společného.
Do nadpisu k tomuto příspěvku jsem si dovolila vypůjčit jednu z větičku z Kolji, abych demonstrovala, jak se občas cítím ve svém novém zaměstnání. V plném pracovním procesu jsem už asi měsíc a musím přiznat, že to vždycky ne úplně zvládám. V prostředí, v němž jsem pracovala dřív, jsem i přes různé sympatie i animozity mohla předpokládat, že můj protejšek při jednání bude mít přibližně stejnou inteligenci, vzdělání a sociální zázemí. Jinými slovy, že se domluvíme. Tady tomu zdaleka tak není.
Moji klienti většinou neměli pohodové dětství jako já, někteří sice dosáhli na maturitu, to však ke cti amerického středního školství opravdu neslouží, jejich rodiče se je nesnažili držet doma, jak dlouho to šlo (spíš naopak), na rozdíl ode mě jim nepřipadá divné neplnit své závazky, protože jim to vždycky nějak prošlo, a hlavně v americkém sociálním systému se za ta léta, co ho vy- a zneužívají, vyznají mnohem lépe nežli já. Snažím se, co to jde, abych si chybějící vzdělání doplnila, ale zatím mě mají naprosto na háku .
Co tedy vlastně dělám? Pracuji pro neziskovou organizaci, která se jmenuje Impact NW. Na jejich stránkách se dočtete, že už od roku 1966 pomáhá lidem k získání soběstačnosti a k překonávání chudoby. Celá organizace je rozdělená do několika částí. Já jsem se dostala do odboru, který pomáhá s ubytováváním bezdomoveckých rodin a s placením jejich nájmů, případně účtů za energie. Pracujeme v rámci různých programů, do nichž umisťujeme své klienty podle toho, jak splňují kritéria toho kterého programu. Někteří potřebují pomoc jen na měsíc, někteří na půl roku, jiní i na dva roky. Někteří jsou sami s dětmi, někteří mají úplné, ale ne úplně funkční rodiny, velkou roli také hrají drogová minulost, léta domácího násilí, duševní poruchy, několikagenerační chudoba atd. Programy vytváří a financují federální vláda, oregonská vláda, okres, město i soukromé nadace. Organizace jako je ta naše je pak provádějí v praxi.
Profese, která se mi objeví v životopise, se označuje jako case management. Znamená to, že mám přiděleno několik “případů” – rodin a s nimi pracuji na tom, aby se naučili platit své účty včas, aby věděli, jak a kde si mají hledat práci, aby uměli hospodařit s finančními prostředky, které mají k dispozici apod. Jak už jsem naznačila, není to úplně sranda. Naprosto otevřeně přiznávám, že jsem měla jen velmi mlhavé povědomí o tom, co sociální práce obnáší, a s čím se musí slečny a paní Zubaté vypořádávat.
Já se asi nejvíc peru s tím, že svým klientům nesmím říkat, co mají dělat, nemám jim dávat rady do života a nemám za ně přebírat odpovědnost. No, ti z vás, kteří mě znají blíže, jistě chápou, jak těžké to pro mě občas je . Podle zdejší filozofie je každý jedinec odpovědný za svoje skutky i za jejich následky; my jsme tu jen proto, abychom nabídli pomocnou ruku. Když se rozhodne pomoci nevyužít, je to jeho volba. Když mi klient nepřijde na smluvenou schůzku a nestihneme mu díky tomu zaplatit nájem, není důvod, abych se kvůli tomu rozčilovala já, protože to prostě není ani moje chyba, ani moje starost. Klient bude muset platit pokutu za pozdní platbu, ne já. Když jedu 45 minut za klientem na smluvenou návštěvu doma a on tam není, není důvod se vztekat (pozn. to je podle teorie, já jsem málem vyskočila z kůže ), organizace mi proplatí benzín a klient to dostane do záznamu. Z pohledu ostřílených sociálních pracovnic jsou tohle prkotiny. Taky by se asi zasmály, kdyby mě viděly nevěřícně zírat na klientku, která nemá na elektriku, ale platí za kabelovku 100USD měsíčně, protože je to „její jediná zábava“. Dalo mi dost práce jí bez emocí vysvětlit, že nebude-li elektrika, nebude ani kabelovka, a tudíž zřejmě ani žádná zábava.
Každopádně tuto pracovní zkušenost beru jako velkou školu. Přes všechny nepříjemné situace, v nichž jsem se se svými klienty ocitla, musím říct, že mě ta práce moc baví a že v ní vidím smysl. Když klienti v našich programech skončí, sledujeme je ještě 12 měsíců po tom. Mnozí z nich skutečně z toho začarovaného kruhu vystoupí. Jiným bohužel pomoci není, protože na změnu svých životních návyků buď nejsou připraveni nebo o ni prostě nestojí.
Závěrem historka jedné mojí kolegyně, která demonstruje, jak je tu chudoba v některých rodinách hluboce zakořeněná. Kolegyně přijela na návštěvu ke klientům domů a přivezla s sebou nějaké jídlo. Mimo jiné i sladkosti pro děti. Klientčina malá dcerka byla nadšená a prohlásila: “Až budu velká, budu mít case managerku jako jsi ty!” Není nad to mít v životě vysoké cíle …
Kazdy mame obcas slabou chvilku.
